Na husí kůži, kterou mi způsobilo první setkání s tímto minialbem nestorů americké brutální deathové scény jen tak nezapomenu. Bylo to někdy v květnu roku 1998, kdy jsem si pro tento kotouč běžel do krámku Redblack v brněnské Kopečné ulici. Koupě na slepo, avšak od prověřeného interpreta pro mě tehdy znamenala významné posunutí hranice vnímání brutálního extrému v rámci smrtícího kovu. Tedy ne, že by předchozí nahrávky této newyorské brusky byly lehce stravitelnou selankou, ale právě až těchto 16 zdrcujících minut jakoby odšpuntovalo poslední zátky, které zadržovaly smrtící potenciál SUFFOCATION.

Málokdo tehdy v nastalé euforii mohl tušit, že to zároveň byla i labutí píseň kapely, která se záhy na to (naštěstí jen dočasně) rozpadla. Reunion z roku 2003 tak otevřel novou kapitolu SUFFOCATION, trvající dodnes. Ta přinesla další kvalitní nahrávky, ale troufám si tvrdit, že něco tak našlapaného, intenzivního a energického Frank Mullen a spol. nikdy předtím, ale bohužel ani potom už sestavit nedokázali.

Na druhou stranu, ono stále zůstává námětem k diskusi, jestli by vůbec bylo v lidských silách udržet tu vysokou úroveň napětí a údernosti i na ploše regulérního alba. Spíše si troufám tvrdit, že nikoliv. Patrně i s vědomím tohoto faktu skupina shromáždila čtveřici nových skladeb, k té doplnila jednu vykopávku z vlastní tvorby (závěrečná „Catatonia“ z debutového EP „Human Waste“) a odebrala se někdy koncem roku 1997 do studia. Povinnou společnost jí dělal tehdy slušně vytížený Scott Burns.

Čtěte také: INCANTATION - Diabolical Conquest / recenze

Hlas v současnosti deklasovaného herce Kevina Spaceyho vypůjčený z filmu Bryana Singera, u nás uváděného pod názvem „Obvyklí podezřelí“ odpálí toto představení v režii skutečných mistrů svého oboru. SUFFOCATION v té době tvořili páteř silné newyorské deathmetalové kliky, jež začala o sobě dávat vědět počátkem devadesátých let. A jak rostla její moc, rostly i jejich schopnosti, až vše právě vyvrcholilo v roce 1998. Na „Despise The Sun“ do sebe zkrátka vše perfektně zapadlo. Nastartovaná skupina, (konečně) ideální produkce a výborné songy.

Jejich největší sílu ale nehledejme v komplexním pojetí. Spíše se oproti propracované brutalitě alba „Pierced From Within“ z roku 1995 sází na o malinko přímočařejší přístup, jež je plně podřízen snaze o co nejhutnější sound. Typická sekyrnická práce dvojice Terrance Hobs a Doug Cerrito nepřišla ani zde zkrátka. Skvěle doplňující se duo kytaristů tvoří masivní riffový válec plný chorobných motivů. Kytary znějí na tomto disku skutečně zlověstně a jejich nasazení nepolevuje od prvního hrábnutí do strun ve „Funeral Inception“. V dokonalé souhře s lehce nahallovaným vokálem Franka Mullena zní skupina až neuvěřitelně nelítostně a nelidsky.

Skladby samotné jsou sice nesmírně intenzivní a demonstrující vše nejlepší, co tehdejší brutálně deathmetalový progres dokázal nabídnout, ale troufám si tvrdit, že veliký podíl na celkovém vyznění „Despise The Sun“ má právě Burnsova práce za mixážním pultem. Americký death metal v devadesátých letech přinesl spousty fantastických a stylotvorných nahrávek, ale častým problémem bylo hledání optimálního zvuku a balancování mezi přehlednou produkcí a snahou znít co nejbrutálněji. Ne vždy se to samozřejmě povedlo a často to mělo za následek nenaplnění potenciálu té či oné nahrávky.

Ne však v tomto případě. Zvuk alba je dokonale čitelný, nástroje perfektně rozlišené a přesto je hutný a brutální více než kdy předtím. Jakoby hledání svatého grálu death metalu bylo u konce. Pochopitelně, že řeč je o původní edici EP z roku 1998, kdy ještě pojmy jako loudness war byly jen (ne až tolik vzdálenou) budoucností. Jak jsou na tom co se týče zvuku reedice, bohužel neumím posoudit.

S odstupem času je docela příznačné, že toto byla zároveň i jedna z posledních studiových prací Scotta Burnse, který o něco málo později dal definitivně přednost práci softwarového inženýra. Jakoby touto nahrávkou symbolicky skončila i jedna éra. Éra spojená s rozmachem a bouřlivým rozvojem zámořského death metalu, který v 90. letech určoval směr, jakým se bude smrtící kov dále vyvíjet. Pochopitelně, že i svět death metalu šel po „Despise The Sun“ dál a od té doby se urodila kvanta skvělých alb a vzniklo i několik dalších větev, více či méně příbuzných s tímto metalovým stylem, ale ono malé zlobivé hudební dítko, ze začátku spojené s naivními kompozicemi a zastydlým vizuálem dosáhlo právě koncem poslední dekády 20. století dospělosti. Nejen díky této nahrávce, ale mám-li nějakou hned z fleku vybrat, byla by to určitě ta s názvem „Despise The Sun“.